Jaro, zajíc, kam se podíváte

    Tyhle knížky se dají číst pořád dokola. Jsou v nich staří známí.

    Zajíček a jeho táta.

    Táta zajíc a jeho ušatý kluk.

    Ti dva jsou pořád spolu. Pořád si mají co povídat, pořád si jeden na druhého vymýšlejí hádanky, chytáky a vtipy. Škádlí se a svět se s nimi točí.

    Když je jaro, všechno kolem klíčí, pučí a roste. Z vajíček už brzy budou ptáci, z pulců žáby a z malých zajíčků...

    V létě je správná chvíle na hledání barev. Jednomu se líbí modrá z nebe, druhému červená ze sladkých bobulí. A oběma oříškově hnědá – zaječí.

    Na podzim vítr přinese velkou krabici, a tak se hraje na schovávanou. A taky se trochu straší – ale nikdo se doopravdy nebojí.

    V zimě je čas na hádanky. Copak tu asi patří pavoukovi? A co řece? A co patří tatínkovi zajíci?

    Něco, co skáče.

    Něco, co má dlouhé uši.

    Něco, co má ze všeho na světě nejradši. Na jaře, v létě, na podzim i v zimě – zkrátka pořád.

    Tohle povídání se musí číst pořád dokola, protože děti ho chtějí slyšet zas a znova. I když ho dávno znají nazpaměť.

    Asi proto, že jim něco připomíná.

    A v tom případě je všechno tak, jak má být.

     

    22. 3. 2016

     

    napsal Bedřich Králík

     

    Další články

    nahoru